Básník

Nad dýmkou stoupá sladký dým.
Muž ze své sklenky upíjí,
a hledá další vhodný rým.
Ve verších drama rozvíjí.
Tak jako tenkou dlouhou nit,
máčenou v láhvi cabernetu.
Když nejde můza, musí pít,
jestliže dokázat chce světu –

že patří k velkým básníkům,
které svět hned nepochopí;
s jediným pláštěm v šatníku
redakcím nabízí své strofy.
V podkroví šero, chlad a špína,
dělá sotva na tabák.
A na tu nutnou flašku vína,
která má stále horší šmak.

Po ránu probudí ho hlad.
Ještě má kůrky u dna mísy,
za stolem začne zvolna psát.
Kašel s krví se mu mísí.
Říká si: „aspoň jeden den,
ať není konec věty v půli!“
Bojí se usnout, tak jde ven.
Čas ale nezastavíš vůlí.

Patřil k velkým básníkůmm,
které svět hned nepochopil.
S jediným pláštěm v šatníku
redakcím nabízel své strofy.
V podkroví šero, chlad a špína,
vydělal sotva na tabák.
S poslední láhví od Veltlína
dotlouklo srdce ztemněl zrak

© Jakub Blesk Moravec

ZPĚT TVORBA