Perníková chaloupka

Bydlela v podhůří stárnoucí bruneta,
po nocích snila si, že vyrazí do světa.
K domu ji vázaly dvě děti bez lásky,
to jako suvenýr na noční vycházky.
Jednou je poslala do lesa na kvítí,
zrovna se stmívalo a baterka nesvítí,
děti však ze skauta znaly vždy řešení
zdolaly smrky jak zedníci lešení.
Koukaly do kraje hledaje Polárku,
byly však bez brýlí co nosí na dálku
V tom Mařka zavolá: „podívej Honzíku,
na pátý hodině je chajda z perníku“.
Když buší na vrata skoro je rozdrolí,
té zkáze zabrání až babka o holi.
Pozve je ke stolu na čerstvou pečeni.
Oni jí vypoví jak jsou tu ztraceni.
Poprosí o nocleh, klidně i na seně,
babička z té zprávy vypadá nadšeně…

Ráno jak z pohádky slunce se směje,
děcka se probouzí a vědí, že zle je.
Chlívek je zamčený i okno chybí,
teď už je pozdě na každé kdyby.
Oni však ze skauta znají vždy řešení,
brzy maj plán jak opustit vězení.
Vždyť mají KPZ v ní drátek a sirky,
po chvíli cvakne to z klíčové dírky.
Jsou zase volní, jdou do rodné vísky
a z téhle story maj královské zisky.
Média točí se u nich jak na páse,
I kniha je pryč a na dotisk čeká se.
Matka, když viděla prachy svých dětí,
vyráží do noci si pořídit třetí…

© Jakub Blesk Moravec

ZPĚT TVORBA